1.9.2017 - 2.9.2017 - Beskydská sedmička - 8. ročník

Akce : Beskydská sedmička - 8. ročník
Kategorie : Mistrovství České republiky v horském maratonu dvojic
Kdy : 1.9.2017 22:35
Kde : Start - Třinec, Cíl - Frenštát pod Radhoštěm
Trasa : LONG - 95km s převýšením 5470m (dle mé GPS to ale mělo okolo 99 km)
Web : http://www.beskydskasedmicka.cz/b7/
Výsledky : http://www.beskydskasedmicka.cz/b7/vysledky-2017/ , mezičasy - http://www.beskydskasedmicka.cz/php/b7-2017/R-main/vysledkova_listina-d.php?ID_TEAM=406
Foto : https://www.facebook.com/beskydskasedmicka/?fref=ts
Video : http://www.tvbeskyd.cz/zavodnici-na-beskydske-sedmicce-bojovali-s-destem-a-zimou
Garmin aktivita : https://connect.garmin.com/modern/activity/1957584982

... tak jestli je nějaký závod opravdu etrémní, tak je to dle mého tento, 
tento ročník navíc téměř celý v dešti či lijáku ...

... Mám to už jen kousek, pár kilometrů do cíle, ale potkala mě velká krize, nakonec jsem s vypětím všech sil do cíle doběhl, v cíli jsem padnul na zem a jako mrtvola tam ležel asi 30minut. Vedle mě sedí klučina, který doběhl někdy přede mnou, dáme se do řeči ... Tak končil 1.10.2016 závod jménem Šumavský Šutr 2016 trasa 63km. No a pak mi asi měsíc po této akci, Petr napsal, jestli bych s ním nechtěl jít Beskydskou sedmičku. Já o té akci něco slyšel a plánoval jsem, že bych to chtěl zkusit, takže jsem řekl že jo. A tak jsem se ocitl na startovní listině tohoto závodu.

Beskydská sedmička, která má status Mistrovství České republiky v horském maratonu dvojic, to byl pro mě závod, před kterým jsem měl docela respekt. Moc jsem o něm nevěděl, jen to, že to je dlouhé a že to má celkem slušné převýšení, že se snad o něm říká, že je extrémní, že se běhá ve dvojicích, no a pak také to, že to asi bude v Beskydech ;-). Ale říkal jsem si, že bych to měl celkem zvládnout, no a jestli jsem se mýlil, to se dozvíte na konci...

tohle ponesu na sobě a nebo sebou v batohu

INOV-8 TRAIL TALON 275, boty které to se mnou půjdou

A jak vypadala moje příprava? No žádná prakticky nebyla. Jediné co jsem považoval jako přípravu na tuto akci, by mohlo být považováno 10 Lužických 700, a pak jsem si šel týden před závodem zaběhat kopečky - celkem převýšení asi 400m, haha, trapné v porovnání s chystaným převýšením na B7... Můj parťák, který už B7 i jiné podobné závody šel, mi říkal - netrénuj kopečky, ty se stejně chodí, ale trénuj seběhy. No ty já ale vůbec neumím, a stejně jsem na to ani neměl čas, nejdříve jsem se věnoval triatlonu, pak bylo 10 Lužických 700 a pak už se jen regenerovalo před B7. Ještě bych jako přípravu mohl označit nákup nových bot - INOV-8 TRAIL TALON 275 - 2 dny před startem závodu, naběhal jsem v nich 6km, a pak je vzal na B7. Ale prostě po 10 lužických 700, po kterých jsem měl puchýře na prstech a začali mi slézat nehty, jsem prostě musel koupit alespoň o půl čísla větší boty, a ty úžasné Race Ultra 270 se už dávno nevyrábí.

V pátek jsme dorazili do Frenštátu pod Radhoštěm a ubytovali se v hotelu Bartoš (http://www.hotelbartos.cz). Mluvím o tom proto, že je to opravdu super hotel se strašně příjemným personálem. Bylo nutno s mým parťákem zajít na registraci, kde vyfasujete pásek s chipem na ruku a pár dalších blbostí, jako třeba účastnický list - asi čekají velký ztráty a tak to raději dávají již před startem... :-) Pak je nutno se nějak dopravit do místa startu, který je v Třinci - buďto nějak po vlastní ose a nebo jedním ze dvou speciálně vypravených vlaků, které odjiždějí z Frenštátu.

profil trati

Před desátou jsme teda dorazili do Třince, předpověď se nemýlila a krásně nám tu prší a dle předpovědi bude také pršet celou noc a minimálně celé dopoledne v sobotu, teplota okolo 10°C, na Lysé hoře a ostatních vrcholech bude ještě mnohem méně. Je tu opravdu spousta lidí, na startovní listině je téměř 600 dvojic kategorie LONG a okolo 900 dvojic kategorie SHORT. Celkem slušné startovní pole, které bych na takhle dlouhém závodě nečekal. I to mě možná týdny před startem utvrzovalo v tom, že to zas nemůže být tak šílené... Komentátor nás tu povzbuzuje a před 22:35 se začíná odpočítávat.

Nejdříve startuje kategorie LONG (95km) a poté kategorie SHORT (86,4km). Rozdíl mezi nimi je ten, že SHORT nejde na vrchol Travný (na ten také nejdou ti z kategorie Long, kteří pod vrcholem Travného nebudou do 3:15, ti pak budou muset také pokračovat bez tohoto vrcholu a dostanou za to 40minut penalizaci. Prý aby měla zvěř na vrcholu klid...). Pak je tu ještě pro každou kategorii zkrácená varianta, což znamená, že mezi vrcholy Pustevny a Radhošť se nemusí klesat dolů a pak zase stoupat nahoru na Radhošť, ale můžete po hřebeni. Ti kdo jdou zkrácenou variantu jsou ve výsledkové listině až za těmi kdo to šli celé. Toť asi vše k trase.

START
Je 22:35 a právě odstartovala Beskydská sedmička. Za velkého povyku jsme v klidném tempu s Petrem vyrazili. Žádné velké ambice jsme neměli, já vůbec netušil do čeho vlastně jdu a na takovýto závod vůbec netrénoval a tak jsme se shodli již dávno před závodem, že nic hrotit nebudeme a jdeme si to užít. Netrvalo to ani pár kilometrů a léčba šokem začala. Hned kousek za Třincem výstup na sjezdovku, déšt, kamení, spousta lidí kam se podíváš, tma a kopec dlouhej skoro až do nebe. Šli jsme to dlouho, opravdu hodně dlouho, běžet se to fakt nedalo, takže jen píchat hůlkama a prostě jít s davem... Tak jsme se nějak doplácali až na vrchol č.1 - Velký Javorový a na kontrole si odpípli první checkpoint. Říkám Petrovi, že mě to fakt nebavilo. Myslím, že v jeho výrazu tváře bylo zděšení, jelikož jsme měli za sebou první vrchol a mě už to nebavilo... Možná si myslel, že bych byl schopen odstoupit, ale to bych udělal jedině kdybych opravdu nemohl ze zdravotních důvodů.

Po každém výstupu na vrchol následuje klesání a to tak že dlouhé. Profil trati jsem nějak vůbec neřešil, ale organizátor to prostě udělal tak těžké jak jen to šlo, takže žádné hřebenové přesuny na další vrchol, ale pěkně až dolů sestoupat kam až to jde a pak zase nahoru na další vrchol. To jsem teda netušil. Pršelo a to fakt hodně, všude ještě spousta lidí, celkém prudké sešupy dolů, bláto, kamení, tma. Prostě člověk musí být stále v pozoru a koukat kam šlape. Občas to nestihne a plácne botou do louže. Někdy se tomu nelze vyhnout ani kdyby chtěl. Po každém sestupu je úplně dole před každým výstupem občerstvovačka, fakt velké a vybavené občerstvovačky. Tak a pro změnu začíná výstup na druhý vrchol po sjezdovce, tentokrát po trávě. Tam už mě to bavilo o něco více, startovní pole se trochu rozdrobilo, ale stejně to byl souvislý tok lidí jeden za druhým, ale už to aspoň nebylo v tom pětiřadu jako na první sjezdovce. Po sjezdovce následovalo kousek běhu prakticky po rovině a pak krutej výstup nahoru po kamení. Někteří už zbýhali dolů a to pomalu sprintem, nechápal jsem. My jsme se soukali poklidně na vrchol č.2 - Ropice. Ten jako jediný se sbíhá stejnou cestou, jako se vystupuje. Následovalo klesání hooodně hooodně dlouhé a pokud si dobře pamatuju, tak tady sem si do pár louží už šlápnul a boty už měl plné vody. No nic, co se dá dělat, snad ta vazelína, kterou jsem 2x nohy namazal, pomůže a voda se nedostane ke kůži. To by byl průšvih a spousta puchýřů...

Jsme dole, navštívíme občerstvovačku a jde se na další vrchol. Nikam se neplašíme, prostě v poklidu. Pokud se nemýlím tak na Travný jsme šli opět alespoň částečně po sjezdovce. Asi ve třetině stoupání je pak checkpoint, kdo nedojde na tento bod do 3:15, ten nemůže pokračovat na Travný, ale musí jít traverzem a za 40 minut penalizace k dalšímu vrcholu. My jsme sem dorazili v klidu okolo 2:15, takže jsme si to namířili na vrchol. Vrchol č.3 - Travný, ani si tu cestu na vrchol moc nepamatuji, takže to byla nuda. Každopádně první vrchol, kde už to nebylo o tom, že člověk jde tak rychle jak jdou lidé před ním. Startovní pole je už roztáhnuté dostatečně. Každopádně běžet se to ani náhodou, jako každý zdejší vrchol, nedá. Seběh dolů, tam prostě ztrácím a Petr na mě musí někde počkat. Do kopce se ho držím jako klíště, roviny tam je to v pohodě, tam mu stíhám ;-) Zatím...

Následuje opět sestup, občerstvovačka, mimochodem každá další občerstvovačka je lépe vybavená, jelikož se počítá, že s přibývající délkou závodu se potřeba doplňování energie zvyšuje. Další vrchol je Lysá Hora, ten nejvyšší na B7. Ale rozhodně to nebylo to nejhorší stoupání. Není to totiž tak strmé a dá se to celkem v poklidu jít. Přesto tu pořád přemýslím, jestli toto je ta trasa, po které se běhá závod Lysá Hora 24 hodin. Neumím si to představit, jelikož nahoru se to běžet nedá a dolů sbíhat snad také ne. Prší a nebo leje, mimochodem déšť je na B7 poprvé za svou osmiletou historii, proto se očekává, že oproti minulým ročníkům, kdy v časovém limitu 29hodin nedokončila tak třetina lidí, bude odpadlíků tak polovina. Nakonec jsme se tam dostali, Vrchol č. 4 - Lysá Hora 1 324 m n. m. zdolán, bylo to fakt dlouhé, těch 800 výškových metrů v kuse jsme stoupali okolo 75 minut. Je tu celkem frešno, kdyby nebyl člověk línej, tak by si snad i vyndal rukavičky a čepici. Ale vždyť zase jdeme hned dolů a tam bude určitě tepleji, hahaaa.

Tma jak v pytli, vítr, déšť, a jako bonus? No po faakt dlouhém stoupání následuje ještě delší klesání, a to přes 900 výškových metrů do Ostravice. Každý vrchol si začínám počítat až tehdy, když ho slezu dolů, ty klesání jsou fakt někdy strašně hnusný. Samý šutry, bláto, člověk musí být soustředěný a pořád koukat a koukat. V sebězích fakt ztrácím, ale riziko, že si tu vyvrtnu kotník mi za to abych zrychlil fakt nestojí. Tak si tak sbíhám z Lysé Hory a najednou mi přestane svítit čelovka, ten PETZL Reaktik prostě po nejakých 6ti hodinách ukončil svoji činnost, tak jsem chvíli běžel bez světla za někým jiným, pak mi Petr půjčuje svoji náhradní čelovku. Nee že bych neměl svoji náhradní čelovku, ale ta jeho je mnohem lepší. Po nějaké půl hodině už ale začalo svítat, kdybych tím světlem trochu šetřil, tak by mi ta moje čelovka vydržela... Jsme v Ostravici, máme za sebou necelých 50km a 4 vrcholy a jsme celkem v pohodě. Velká občerstvovačka, dokonce s polívkou, no paráda. A melouny, ty jsou úplně nejlepší. Jediná nevýhoda je, že jakmile se člověk zastaví, začne mu být po chvíli zima. Běžím v tričku s dlouhým rukávem a tenké bežecké Goretex bundě, dlouhé běžecké legíny, lýtkové a stehenní návleky. Nechápu ale lidi, který to běží pouze v kraťasech, to bych fakt umřel, hlavně ty jejich kolena musí dostávat hroznou nálož. Měníme ponožky, ten pocit suchých ponožek na nohách... k nezaplacení ;-) Ale jako vážně. "Vyprášíme" nějaký ten bordel z bot a pomalu se chystáme pokračovat. No nic jdeme dál. Myslím, že tady nastal trochu obrat v našem závodě, podvědomě jsme, beze slov, podle mého přidali, možná ne v rychlosti ale v úsilí určitě, jako kdybychom chtěli začít závodit. 

Teďka nás čeká Smrk, a ten je údajně fakt hnusnej. A taky že jo. Samozřejmě téměř stejně vysokej jako Lysá Hora, navíc stoupáme z nižšího bodu než na Lysou Horu. Prostě nekonečné a ta cesta ošklivá, samej šutr, všude voda bláto, prostě hnus. Vrchol č.5 Smrk zdolán, dalo to zabrat, ale stále se to dá. Horší je ten sestup dolů. Prostě hnus, kterej pro mě není. Pořád si říkám, že toto jsem opravdu nečekal, závod na 95km a člověk si tu téměř vůbec nezaběhá. Buďto jde nahoru a nebo se snaží trochu seběhnout dolů, následuje kousek roviny, občerstvovačka, trochu silnice a pak zase nahoru. To mě fakt překvapilo a trochu zklamalo, zaběhat si prostě budu muset někde jinde, ale na B7 to nebude...

Jsme v Čeladné, na občerstvovačkách už do sebe peru horalky, melouny, musli, leju do sebe vodu, ionťáky, prostě co dům dá. Na trase pak pojídám pouze Corni, ale oproti plánu jich moc nesním. celkově tak 1x Corni za 2,5 hodiny. Doháním to ale trochu na občerstvovačkách ;-). Je za námi 5 vrcholů a nějakých 60km, a nešizených 10 hodin zábavy. Honí se mi hlavou různé divné myšlenky, třeba jako ta, že tady vůbec neběhám a tím pádem se vlastně strašně flákám, jen si tu chodím a ťukám hůlkama do matičky země. Další nápad v mé hlavě je ten, že jediné co mě opravdu bude po závodě bolet, jsou lokty, od toho neustálého zapichování hůlek.

Občerstovačky si vychutnáváme, ale jakmile vyrazíme, snažíme se trochu posunout, aniž bychom se na tom nějak domlouvali. Do kopců získáváme, z kopců trochu ztrácíme, ale celkově se posouváme pořadím vpřed. Jdeme na šestý vrchol. Opět dlouhé stoupání až nad Pustevny. Jdeme dosti svižně a dereme se pořadím vpřed. Mám velké štěstí, že jde se mnou Petr, tu trasu šel před rokem a on si ji snad pamatuje nazpaměť. Značení je totiž pouze občasné, na startu člověk dostane sice mapu, ale vyndavejte ji a lovte kde jste a po jaké barvě turistické trasy máte jít. Jasně, většinou jdete tam kam jde ten před Vámi, ale někdy i on jde blbě, což se nám také stalo... Lezeme a lezeme, opět nekonečné a když už jste na rovince a říkáte si, že už tam jste, tak ono prdlajs a lezete za chvíli zas a zas. Nakonec jsme na ten vrchol č.6 - Čertův mlýn, vylezli. Pak jsme klesali na Pustevny, kde byla super občerstvovačka - polívka úžasná, melouny ještě lepší a ta škvarková pomazánka s chlebem, to bylo úplně nejvíc, tady jsme byli snad 10 nebo 15 minut. Byla tu zima, ale já byl línej se teď nějak oblíkat, kapuce na bundě mě proti větru celkem slušně chránila.

Následuje opět nekonečné klesání dolů, stehna boleli a já poznal, že i když toho moc nenaběhám, tak ty nohy mohou bolet jak čert. Ty seběhy mě fakt ničili, i když jsem v nich začal být možná trochu odvážnější, jak jsem to začal do těch nohou chytat, stejně jsem z kopců ztrácel. Těžké ale taky bylo to, když člověk jde a má se rozběhnout, v tomhle je parťák suprovej, jelikož si jen jeden druhému řekneme, že popoběhneme a prostě se běží. No běží, je to spíše takové poklusávání. Nohy mám celé takové ztuhlé, říkám si, že za to mohou určitě ty stehenní návleky, které mám poprvé v životě na sobě... Jak se říká, do závodu s nevyzkoušenejma věcma nechoď - a já měl nové boty a poprvé také návleky na stehna. Klesání z Pusteven, to bylo celkem peklo, moc dobře si ho pamatuji z mé jediné návštěvy Beskyd před pár lety, cik cak dolů lesíkem vedle sjezdovky. Je to na B7 celkem jistota, skoro pořád jdete buďto po sjezdovce nahoru a nebo dolů. Stehna bolej jako čert, ale jak jsme se začali posouvat pořádím dopředu, pořád se snažím ty kopce sbíhat, pokud to jen trochu jde. Od toho padesátého kiláku jsem se přestal podvědomě šetřit a chytil závodní náladu.

Jsme dole na Ráztoce a čeká nás co jiného než kousíček klusu po skoro rovince a zas nahoru. Člověk toho má už celkem dost, 75km za námi, 12,5 hodiny na cestě. Ale to že jde na poslední vrchol, to je tak motivující..., óóóóó jak já se mýlil. Bylo to tak motivující, že jsem do toho fakt dával hodně, přesto jsme se tam drápali 50 minut, téměř pořád jen do kopce, naštěstí žádná sjezdovka. Šli jsme pocitově velmi svižně a dále se posouvali pořadím. Vrchol č.7 - Radhošt jsme zvládli, jak úžasný pocit. Dolů to popobíháme po sjezdovce, přední strana stehen bolí bolí bolí, občas jdeme, ale po rovinkách se Petr rozbíhá a ja ho opětuji. Nebýt parťáka, tak nevím jestli bych měl morál se pořád rozbíhat, když se ale rozeběhnu tak mi ten běh tolik nevadí, pokud se tomu běh ještě dá říkat. Ale už ani po rovinkách Petrovo tempo nezvládám, ani nevím proč, jako kdyby ty nohy prostě nechtěli. Prostě na takovýto terén a délku závodu nejsem zvyklý a i když skoro pořád chodíme, je to asi na ty nohy i tak brutální zátěž a běhat se jim pak moc nechce. Když se ale člověk konečně donutí a rozběhne se, tak nějak cupitat může. Nějak jsme se dostali na poslední občerstvovačku, máme toho oba celkem dost. Petr tam na místě má i podporu - manželka s dětmi ho sem přijeli podpořit, tolik radosti najednou, prostě krásné, když jeho synek běží kousek s námi a má takovou radost...

Slyšel jsem o tom... Petr mi o tom při závodě říkal, že nakonec je tam ještě nějaký kopeček Velký Javorník, bral jsem to prostě tak, že si někam na 10 minut vylezeme a pak alou do Frenštátu. A to je ten velký omyl. Podle hodinek už jsme to měli jen pár kilometrů do cíle, ale Petrovi se moje výpočty zbývající vzdálenosti nějak nezdáli. Říkal jsem mu, že máme šanci, pokud vzdálenost na mých GPS hodinkách je správně, a celková délka trasy také, dát to celé pod 15 hodin. To i jeho trochu povzbudilo. Tak jsme teda vyrazili na Velký Javorník, byl to kopec a to pořádnej. Na tenhle jsem už moc sil neměl, vydal jsem se na posledních vrcholech dostatečně a s tímto nepočítal. Navíc jsem měl prostě hlavu nastavenou na sedm vrcholů a tohle mě psychicky srazilo dolů a už to prostě nešlo, nebo šlo ale špatně. Fakt mi to dávalo zabrat a když jsme se vyhrabali nahoru, po rovince popoběhli, tak jsme zjistili, že jsme teprve na Malém Javorníku a musíme dál a výš. Nakonec jsme se tam za necelou hodinu od občerstvovačky Pindula vyškrábali. Ale byl jsem už fakt úplně na hadry. Tady mi fakt bylo divně, byla to taková letargie, prázdnota, jako by mi to už bylo jedno a chtěl tady sebou praštit, navíc už chvíli po začátku stoupání bylo jasné že 15hodin nestíháme ani náhodou a že buďto kecají moje hodinky a nebo je ta trasa opravdu o pár kilometrů delší. To mě prostě dostalo a úplně jsem odpadl, v kombinaci s tím kopcem, který byl mnohem vyšší než jsem počítal, to byla hrozná kombinace. Prostě mě to přestalo bavit, jen mě trochu uklidnilo, že Petra už to prý také moc nebaví. Jediné pozitivum bylo, že už asi poslední hodinu neprší, ale to už jsem prakticky nevnímal. Vrchol č.8 - Velký Javorník, pro mě rozhodně ten nejtěžší vrchol byl za námi, podle mě by se závod měl jmenovat Beskydská Osmička. Za celý závod jsem dal do sebe 1x 12g gel, tady jsem do sebe nacpal 2 gely ve víře, že to něco se mnou udělá. Ale moc to teda nepomohlo, nohy ty byly úplně vyřízený a to, že to je dalších 7km do Frenštátu to mě fakt také nepomohlo. Vydali jsme se teda dle pokynů pořadatelů dolů, ale sbíhat jsem už prakticky nemohl a spíše to šel. Tady jsme asi 2 místa v pořadí ztratili, prostě to nešlo a lidem, kteří to tady beželi jsem trochu záviděl, ale také je obdivoval zároveň. To klesání bylo opět dlouhé a hrozné - kamení, bláto, kořeny, prostě všechno jen ne cesta k běhání. Je to fakt hnusný klesání a síly prostě nebyly. Dole jsme, když se to srovnalo, začali trochu běžet a já si začal říkat a věřit, že alespoň pod těch 16 hodin bychom to dát mohli. Sbíhalo se pořád dolů, cupital jsem za Petrem, který vypadal svěžejší nežli já, občas začal mávat rukama a něco pokřikovat, jako že už tam fakt budeme, že už to je jenom kousek. Tomu jsem začal věřit, když jsem viděl tenisové kurty, které jsou za hotelem, ve kterém jsme bydleli. To mi vlilo poslední dávku energie a já možná trochu rychleji běžel, protože jsem věděl, že do cíle je to opravdu poslední kilometr. Běžíme Frenštátem, v dáli slyšíme řev na náměstí a víme, že tam za chvíli budeme, posledních 200m s námi běží Petrovo děti. 

CÍL
Petr řve jak na lesy a já se přídávám, zabočíme doprava a máme před sebou posledních 100m, držíme se za ramena, řveme a běžíme si do cíle, krásnej pocit! 

Petr řve a já také, poslední metry do cíle...

dobojováno, B7 zdolána...

Beskydskou sedmičku, trasu LONG 95km s převýšením 5470m zdoláváme za 15hodin 42minut 4sekundy. Poslední odpípnutí náramku u snímače v cíli, vylezeme po schodech nahoru a tam dostáváme medaily za absolvování. Dole pak trochu šokovaní zjišťujeme, že v absolutním pořadí to je 29té místo, v kategorii 35-50 let pak 17té místo! Na start se v kategorii LONG postavilo 531 dvojic, v časovém limitu 29 hodin dokončilo 297 dvojic. Takto skvělé umístění bych fakt nečekal. Petr se oproti své první účasti minulý rok zlepšil o téměř 4 hodiny! Navíc ty podmínky, déšť a zima byly i dle jeho srovnání opravdu mnohem těžší.

okamžik doběhu do cíle, opravdu silný zážitek, 

skoro mi kape slza když to vidím...

vylézt poslední schody a dostáváme medaile

mezičasy na jednotlivých kontrolách

Jakmile si sednu, cítím, že nohy jsou na kaši a že to bude pár dní fakt bolet. Petr říká, že na tuhle akci už určitě nejde, já říkám něco podobného. Přišel jsem si sem zaběhat, ale tady toho moc normální smrtelník opravdu nenaběhá. Bez specifického tréninku na takovouto akci tu člověk hlavně na těch sebězích trpí.

Pak nás tu nějakej šílenec vyzve, jestli bychom nemohli dát rozhovor, asi do nějaké místní televize. No pohled, alespoň na mě musel být šílený, doufám, že to vystřihnou. Dostáváme pár obligátních otázek, už ani nevím o čem, ale něco si pamatuji - jaké to bylo, moje odpověď je, že nejtěžší závod v mém životě, další otázka pak je jestli to půjdu znova a já odpovídám že nechci používat silná slova ale, že myslím, že určitě ne.

rozhovor po doběhu do cíle, 

při kterém jsem se raději opíral o Petra

výsledková listina kategorie LONG, absolutní pořadí

večeře byla v posteli, neschopen provozu a už vůbec ne pohybu do restaurace o patro níže.

ty nohy fakt boleli jak blázen a i dva dny po závodu chodím jak invalida....

Závěrem

No co k tomu dodat. Myslím, že jen délka tohoto článku jasně vypovídá o tom, že to byl opravdu dlouhý a intenzivní zážitek. Pokud jste to někdo dočetl až sem, napište mi do komentáře zmínku, že jste to fakt četli ;-)

Na stranu organizace závodu bych to shrnul asi takto. Informace na webu jsou naprosto nedostatečné, délku tras zjistíte pouze na mapě, což mi přijde divné, to se většinou udává v propozicích. Značení trasy je z mého pohledu nedostatečné, naprosto. Ja vím, označit 100km je fakt šílená práce, navíc v těchto krpálech, ale ono i když dostane člověk mapu při registraci, koukejte se do ní po dobu závodu. Myslím, že pro 3000 účastníků by ta trasa mohla být celkem slušně značená. Toho značení mi po trase chybělo fakt hodně, a nebýt Petra, tak bych musel pořád čumět do mapy. Naštěstí těch účastníků je tolik, že většinou někdo okolo Vás přesně ví, kam dál. Ale ke konci závodu už je to startovní pole fakt rozdrobené, člověk je unavenej, a tak by se pořádná šipka na silnici při odbočování ze silnice do lesa fakt hodila. Turistická značka na stromě je podle mého trochu málo. Dále pak mám velkou pochybnost o délce trasy, podle hodinek a s tím převýšením ta trasa má okolo 98 km. Já vím, člověk si řekne, že to je přece jedno jestli to má 95km nebo 98 km, jenže ono to tak úplně není. Člověk má ten automat tak nějak nastavenej a pokud se po 90km, které mu svítí na hodinkách dozví, že do to cíle má ještě 8 km, tak ho to fakt srazí, nebo alespoň mě to srazilo, kort když jsem posledních pár km myslel na nějaký čas, za který bych to chtěl absolvovat.
Ale na druhou stranu - např. průběžné výsledky, kdy lidé mohou sledovat kde jste a jak jste na tom, občerstvovačky se škvarkovou pomazánkou, polévkou, to bylo fakt úžasné. Krásné triko, focení, diplom, medaile a spousta dalších věcí, je prostě velmi velmi pozitivní a je jasné, že organizátoři se snaží strašně moc. Takže myslím, že pokud by se trochu zlepšilo to značení a informace před závodem na webu, nebude to mít fakt chybu!

moc hezké červené triko, dále pak medaile a 

při registraci dostanete i účastnický list, 

asi se počítá s tím že hodně lidí nedokončí....

a toto již pro absolventy...

K závodu samotnému bych řekl, že toto je dle mého názoru opravdu již extrémní závod a není to žádná sranda. Bez nějakého rozumného tréninku a pravidelné sportovní aktivity by tam člověk lézt vůbec neměl. Navíc tento ročník poprvé pršelo, spíše lilo - pro nás asi 80% závodu, takže se to dostalo na ještě jiný level. Ale ten pocit v tom cíli, ten je prostě úžasnej, a to, že člověk sdílí ty strasti na trase s parťákem, to je prostě také nová skvělá zkušenost. Škoda toho počasí, moc hezkých panoramat jsme neviděli, já vlastně snad žádné...

Co bych řekl ke svému výkonu? No nechci, aby to znělo nějak nabubřele, možná jsem jen na sebe přísný, ale prostě myslím, že to nebylo úplně ono. Nevím čím to bylo, možná to nachlazení, s kterým bojuju již 14 dní, možná mě fakt ty stehenní návleky tak stahly stehna, že jsem v tom nedokázal pořádně běžet (měl jsem je poprvé v životě), na levé noze jsem při každém odrazu ten návlek cítil jak mě řeže do kůže. Možná jen nezkušenost s takto dlouhým závodem, kde se prostě většina tratě běhat normálně nedá. Možná absence jakéhokoliv tréninku v horách. Prostě z mého pohledu mi to neběhalo a nebylo to ono. Na druhou stranu, když se podívám na to, že to bylo Mistrovství ČR a skončili jsme na 29tém místě z 531 dvojic, tak to zas tak špatné nebylo a s odstupem doby to asi budu hodnotit jinak. Již při závodě a pak i po závodě jsme s Petrem shodně mluvili o tom, že na B7 už určitě nepůjdeme. Den po závodě si tím už tak jistý nejsem. Každopádně je to strašně těžký závod a bez specifického tréninku na tento typ závodu je šance na dobrý výsledek prakticky nulová. Vítězové, kteří to doběhli za 12:01:19, to musejí být neskuteční borci.

A poslední slova bych chtěl říci k mému parťákovi, protože mít dobrého parťáka na takovouto akci je klíčové. Sledoval moje výsledky v triatlonu a volal mi, jestli si nechci místo něho zaběhnout tu B7 s někým lepším. Realita byla úplně opačná, a objektivně jsem jeho tempo nedával, v sebězích a na konci už ani po rovinách. Měl se mnou svatou trpělivost ;-) a opravdu lepšího parťáka jsem si vybrat nemohl! I když popravdě on si vlastně vybral mě. Závod jsme si oba náležitě užili ;-) Takže díky moc Peťo, s tebou do toho klidně půjdu znova ! Možná ;-) ... Každopádně jseš prostě fakt borec a moc díky!

... Beskydská sedmička to je opravdu tak trochu jiný závod 

a nálepka extrémní je naprosto oprávněná ...

ALE JE TO NESKUTEČNÝ ZÁŽITEK!!!!!

dietka v Rožnově pod Radhoštěm - Valašské muzeum v přírodě, 

den na to - kyselica, borůvkové knedlíky, 

bramborové šíšky s uzeným a trnkovou omáčkou. 

Mňáááááám.