Dneska vyrážíme daleko na sever, 250 km k jezeru Nam
tso – jedno ze čtyř posvátných jezer v Tibetu. Odjíždíme v 6:30 a po
rozednění sledujeme nádherné zasněžené vrcholky hor, které jsou tu všude. Máme
to tak 5 hodin cesty a za světla musíme být ve Lhase, jelikož turistické
autobusy mají zakázáno jezdit za tmy. Opět po cestě absolvujeme hromadu
policejních kontrol, někde se kontrolují pasy a skupinové vízum, jinde
dodržování rychlosti – na jednom místě si označí, kdy jsme na místo přijeli a
na druhém pak za jak dlouho jsme trasou projeli, takže někdy na trase musíme
třeba 10 minut počkat, abychom na místo kontroly nedojeli příliš brzy, a řidič
nedostal pokutu.
Okolo 11:30 přijíždíme k bráně Nam tso National Park,
je zavřeno z důvodu sněhových srážek poslední noc. V 12:00 pouští
provoz do parku, nejdřív čtyřkolky, pak ostatní. Kupujeme lístek pro vstup do
parku za nekřesťanských 120 juanů. Následně je nám oznámeno, že turisty pustí
jen do sedla, aby si udělali fotky, a pak musí zpět. Průvodkyni to dost
naštvalo a spustila se velká hádka, bylo to ale kontraproduktivní. Řidič
odevzdává řidičskou licenci a Lobsang dostal informaci, že pokud pojedeme dál než
do sedla, nepustí nás vůbec z národního parku. No jo, Číňani tu vládnou
tvrdou okupační rukou.
tibetské
hory v sedle u jezera Nam tso
Do sedla jsme nakonec dojeli, cesta klouzala, hrabalo se.
Všude hodně sněhu, ta krajina je úplně jiná než v částech Tibetu, které
jsme projížděli poslední týdny. Sedlo je v 5190 m.n.m., je tu zima a hodně
fičí. Jezero musí být překrásné, je obklopené horami se zasněženými vrcholky. My
toho však ze sedla z té nádhery moc nevidíme, je zataženo, nad jezerem
mraky a sedlo je navíc od jezera ještě dosti daleko. No je to po té dlouhé
cestě trochu zklamání.
Jezero Nam tso v mracích
Na zpáteční cestě je řidiči vrácena licence, takže můžeme
odjet do Lhasy. Po obědě v malém městečku, který byl opravdu super a navíc
stál jen 30 juanů, pokračujeme dále v cestě do Lhasy. Nemůžeme se
vynadívat na ty krásné hory, které po obou stranách lemují silnici. Opravdu
nejkrásnější panoramata. Hned vedle silnice je světově proslulá železniční trať
Peking – Lhasa, nejvýše položená železniční trať na světě. Jen na území Tibetu
má 4000 km a vede ve výškách 4000 m.n.m. i daleko výš. Je postavená opravdu kvalitně,
alespoň na pohled. Jezdí po ní jeden osobní vlak denně. Navíc koukám a okolo
tratě jsou všude stany a lidé v maskáčích. Dozvídám se, že celá trať až do
Pekingu je hlídaná najmutými hlídači – Tibeťany. Stan s hlídačem je tu tak
každých 300 – 500 metrů, tzn. že jen na hlídání tratě v Tibetu je nutno
desítky tisíc lidí. Platí jim tu 2000 juanů měsíčně, velká bída a těžká práce
v takovéto zimě. Hlídají jen Tibeťané, jak říká Lobsang, Číňané by tuto
zimu nevydrželi. Hlídá se kvůli čínské obavě ze sabotáže. Fakt drsná práce.
tibetská
krajina a nejvýše položená želežnice Peking - Lhasa na světě
Do Lhasy přes několik kontrol dojíždíme před osmou večerní.
tibetská
krajina cestou do Lhasy
K večeři jdeme do stánku se špejlemi. Vyberete si, co
chcete – na špejli mají třeba jačí maso, tofu, zeleninu atd. a prodavač to hned
ohřeje – namočí na chvíli do kotlíku s rozpáleným olejem. Jedna špejle
stojí 2-3 juany, celkem dobré, ale pálivé.
No a večer zakončujeme v hotelu, s Lhasa pivem a čínskou
pálenkou. Alkohol je tu fakt levný – 0,7 l piva 4 juany, pálenka asi 10 juanů,
ale moc dobrá tedy není.
Ubytování – Lhasa, Tibet Gorkha hotel
Fotogalerie
Žádné komentáře:
Okomentovat